Lukáš 20, 27-40
K Ježíšovi přišli někteří ze saduceů – ti popírají vzkříšení – a otázali se ho: „Mistře,Mojžíš nám ustanovil: ›Zemře-li něčí bratr ženatý, ale bezdětný, ať se s jeho manželkou ožení jeho bratr a zplodí svému bratru potomka.‹ Bylo tedy sedm bratří. Oženil se první a zemřel bezdětný. Jeho manželku si vzal druhý, pak třetí a stejně všech sedm; nezanechali děti a zemřeli. Nakonec zemřela i ta žena. Komu z nich bude tato žena patřit při vzkříšení? Všech sedm ji přece mělo za manželku.“ Ježíš jim řekl: „Lidé přítomného věku se žení a vdávají. Avšak ti, kteří byli hodni dosáhnout
budoucího věku a vzkříšení z mrtvých, nežení se ani nevdávají. Vždyť už nemohou zemřít, neboť jsou rovni andělům a jsou syny Božími, poněvadž jsou účastni vzkříšení.A že mrtví vstanou, naznačil i Mojžíš ve vyprávění o hořícím keři, když nazývá Hospodina ›Bohem Abrahamovým, Bohem Izákovým a Bohem Jákobovým‹. On přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých, neboť před ním jsou všichni živi.“ Někteří ze zákoníků na to řekli: „Mistře, dobře jsi odpověděl.“ A už se neodvážili položit mu jinou otázku.
Bůh živých
Listopad je časem přítmí a tesklivosti. Vidíme, jak tráva žloutne a stromy shazují listí. Jako-by v těch mlžných ránech všechno umíralo. I to je důvod, proč v tomto období, více, než kdy jindy, přemítáme o smrti a o tom, co bude co bude potom. Tato otázka, provází člověka od chvíle, kdy si uvědomil sám sebe. Od chvíle, kdy pochopil, že každý – tedy i ten jeho život - má svůj počátek a konec. Ale člověk není jenom pouhé tělo - kosti, klouby, tkáně a všechno to ostatní. Je živou duší, do těla oblečenou.
Naše vnitřní já, to jsou přece naše myšlenky, city, vzpomínky, sny a přání.
A také naše skutky v těle vykonané, od něžného pohlazení až k postavení domu či zasazení stromu. Tak jako domov není jen uspořádanou hromadou cihel spojených maltou, ale především tím, co se v tom domě děje, tak i naše tělo je něčím víc, než jen pomíjivou hmotou. Naše tělo je náš příbytek v tomto světě. Máme ho rádi a to i tehdy, když chřadne a bolí a i když už nevypadá moc pěkně. Nechceme se ho vzdát, nechceme ho opustit, protože chceme přijímat a dávat, být s druhými, pro druhé, chceme cítit, zpívat, myslet, milovat, předávat život - a to bez těla nejde.
Přáli bychom si, aby to trvalo věčně – ale ten náš stan, ten náš oděv, příbytek, či jak to nazveme - nebyl jenom na jednu sezónu. V tomto světě, tak, jak ho známe, všechno živé roste, vyvíjí se, stárne, umírá a znovu se stává součástí přírody - stejně, jako to spadané listí a zažloutlá tráva. Popel k popelu, prach k prachu. O tom není sporu, tak to prostě je. Ale kam odchází to naše „já“ ? Kam odchází lidská duše? Odpovědi – či spíše názory na tuto otázku se v různých dobách a různých kulturách liší.
Staří Slované uctívali stromy, prameny a studánky, protože věřili, že duše zemřelých přebývá právě tam.
Severoameričtí indiáni měli představu „věčných lovišť“ kde se jejich předkové prohání na koních za stády bizonů po nekonečných pláních.
Staří Egypťané chápali život pouze jako přípravu na to, co bude potom.
Východní národy věřily a stále věří ve stěhování duší, tzv. reinkarnaci.
Helenistická kultura sebou přinesla představu posmrtné odměny pro spravedlivé či trestu pro nespravedlivé, a to hned v několika stupních. Posmrtný život chápali jako stínovou existenci v podsvětí, kde se většina mrtvých potuluje bez radosti a žalu v podobě stínu. Pro ty nejlepší z nejlepších je připraveno místo věčného jara a blaženosti - Elyseum. Na ty nejhorší z nejhorších pak čeká Tartarus. Homér ho popisuje jako propast se železnými zdmi a bránami, tak hluboko pod zemí, jak vysoko je nad ním nebe.
V Izraeli a u jeho sousedů se setkáme s podobnou představou o říši mrtvých pod zemí.Toto místo nazývají šeol. Je to místo blažených i zavržených – podle osobního údělu. Zemřelí zde prožívají “stínovou existenci” – bez síly.
Křesťané k této nauce o smrti připojili víru ve vzkříšení, které je konečným Božím vítězstvím nad smrtí a člověk na něm může mít podíl. I v Ježíšově době probíhala vášnivá a ostrá polemika o tom, zda je vzkříšení z mrtvých vůbec množné. Dá se odvodit z Bible? Odpovídá Boží vůli?
Tyto otázky hýbaly tehdejším židovstvím, jehož dva nejvýznamnější směry zastávaly zcela opačný názor. Saduceové patřili k těm, kteří myšlenku vzkříšení zásadně odmítali. Netvořili sice početnou skupinu - byly to všeho všudy čtyři rozvětvené rodiny. Nicméně měli veliký vliv a moc. Představovali jakousi izraelskou šlechtu a pouze z jejich řad byli vybíráni velekněží a ostatní vysocí chrámoví úředníci. Saduceové uznávali pouze 5 knih Mojžíšových, kde o vzkříšení není ani zmínka.
Naopak farizeové, k nimž se hlásili především lidové vrstvy drobných řemeslníků, měli odvahu Boží slovo domýšlet. S názorem, že mrtví lidé ještě jednou vstanou se poprvé setkali patrně v Persii, během babylonského zajetí. Tuto myšlenku přijali, protože jim pomohla vyřešit tíživou otázku Boží spravedlnosti. Jak jinak si vysvětlit případy, kdy lidé spravedliví byli povražděni, a ti, kteří Hospodina zradili a obětovali modlám, se dožili spokojeného stáří ?
A tak se v pozdějších spisech Starého zákona objevuje víra, že na konci věků nás Bůh znovu povolá k soudu a ti, kteří obstojí, budou znovu žít.Mnozí s farizeů si představovali jakési zdokonalené pokračování pozemského života. Po vzkříšení bude všechno větší, krásnější a požehnanější a každý Izraelec bude mít spoustu dětí.
V jedné věci však byli Saduceové a farizeové zajedno. Totiž v urputné snaze usvědčit Ježíše – když už ne přímo ze lži, tak alespoň z neznalosti Písma. Čas od času, jedni nebo druzí vymysleli nějakou záludnou otázku s cílem nachytat Ježíše, jak se říká – na švestkách.
A pokaždé to pro ně skončilo fiaskem.
A tak jednou zase Saduceové přišli za Ježíšem s čistě teoretickým dotazem: Představme si, že jedna žena měla postupně sedm mužů. Nebývá to sice časté, ale možné to je. Mojžíš přece přikázal, že když zemře ženatý muž bez dětí, má si vdovu vzít jeho bratr aby mohl zplodit zesnulému potomka. Může se tedy stát, že jedna žena bude mít za muže postupně sedm bratrů. S nikým však nebude mít dítě a nakonec i ona zemře. Komu bude patřit při vzkříšení? S kým bude plodit děti? Vždyť kdyby Bůh počítal se vzkříšením, nikdy by neřekl, že se má vdova znovu vdát! To přece jasně svědčí o tom, že Bůh s žádným vzkříšením nepočítá. Člověk má jen tento život a proto si má bezdětnou vdovu vzít bratr zemřelého aby jeho jméno zůstalo zachováno v jeho dětech. Co na to říkáš rabíne z Nazareta? Jsi také farizeus nebo se s tebou dá rozumně mluvit? Ale Ježíš - tak jako tolikrát předtím - vnesl do problému nové světlo. Věcně vzato se přihlásil k myšlence vzkříšení - tedy k farizeům. Ale jeho argumenty jsou jiné, nečekané a velmi nadějné.
Saduceům vytkl dvě věci: Neznáte Písma a neznáte moc Boží. V Božím království bude všechno jiné. Víte, že kdysi dávno byla všude jen tma a prázdnota. Pak sedmkrát promluvil Bůh a byl tu nádherný a dokonalý svět plný života a naděje. A stejně tak to bude v Božím království. Nové a krásné. Proto si strčte za klobouk své úvahy o vdovách sedmi mužů i o počtu dětí, které jednou zplodíte. Naučte se věřit v Boha, který je víc než vaše představivost a úvahy. Naučte se věřit v Boha, na kterého je všechen náš rozum krátký a směšný.
Farizeům vzkázal, že myslí a věří příliš pozemsky. Boha nelze spoutat žádnými poučkami, předpoklady a škatulkami. Nebude mít sedm manželů ta žena. Nebude mít žádného, protože sám pojem manželství je nepřenosný do budoucího věku. Vzkříšení je víc než posmrtné pokračování našeho dočasného přebývání v našem těle Je něco úplně nového, co si nikdo z nás nedokáže představit.. Vzkříšení je novým mocným činem Boha, v němž všichni žijeme. On není Bohem mrtvé minulosti. Není Bohem nasvícených hřbitovů. Je Bohem živých. Už sám příběh o hořícím keři, který hořel a neshořel, kde se Hospodin ohlašuje jako Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, i Mojžíšův příběh o vyvedení z Egypta - to všechno už ohlašuje vzkříšení, protože autorem těchto dějů je Hospodin, Bůh zítřka a budoucnosti. Zaslíbení, daná Abrahamovi, se teprve naplní!
My víc tušíme a cítíme, než jasně chápeme, co to vlastně Ježíš o vzkříšení říká. Nesděluje nám podrobnosti to tom, jak to „tam“ bude vypadat a jakékoli konkrétní představy odmítá. Ale o to silněji vyjadřuje svou důvěru v Hospodina, který už prokázal v dějinách svého lidu, jaký je a prokáže to i na nás v hodinu naší smrti.Věřme, že to již prokázal na těch, kteří nás opustili a po nichž se nám stýská, protože jsme je měli rádi. Ale jaképak měli, tady se minulý čas nehodí - máme je rádi ! Jsou u Pána, tomu věřme, a na to se spolehněme. Jsou teď v dobrém příbytku, v solidním stanu, odpočívají v pokoji a je jim tam dobře. Jejich touha po životě ani jejich duše nebyla pohřbena. Nebyla zpopelněna. Předešli nás jen na chvíli a svým způsobem jsou tu s námi pořád. A ten stan našeho pozemského přebývání s námi tak trochu sdílí. Sice méně, než bychom chtěli a méně, než naše i jejich duše touží, ale více, než jsou schopni pochopit ti, kdo říkají, že žádné vzkříšení není a nebude.Naši drazí stále patří k nám a jsou součástí našeho pobývání v těle. Jejich identita se neztratila, jen se mísí s tou naší. Protože jsme je milovali a láska, ta přece vytrvá i když všechno pomine. Co oni vykonali, přijali a předali, to částečně žije v nás a s námi, částečně se s tím setkáváme, a v plnosti je to vše zachyceno v Boží paměti. A naplnění všeho ve všem teprve přijde. Amen.
Pane Ježíši Kriste, příteli náš nejvěrnější, děkujeme ti, že jsme tě směli poznat jako pána svého života a se vší svou bídou i pochybnostmi se tobě svěřit do rukou. Ukázal jsi nám, co je v našem životě to nejdůležitější. Už se neptáme po smyslu našeho života, už nepátráme odkud jdeme a kam – protože jdeme za Tebou.
Ať už nás naše cesta životem vede přes zelené louky, nebo přes pustou a kamenitou poušť, tvoje láska je nám světlem, které ukazuje správný směr. Dává nám sílu a naději, uzdravuje naši mysl a zahřívá zkřehlé ruce. Ty nás povoláváš k víře a věrnosti. Prosíme tě, dej, ať ve víře rosteme, ať nehledíme na to, co si myslí druzí, ani na to, jak se nám život krátí, ale ať žijeme ze tvých dobrých zaslíbení. Amen