Moji milí,

Neděle stojí na pomezí pozemského života člověka a jeho věčnosti. Je také prověrkou naší důvěry v Krista, a to i tehdy, když se z nějakého důvodu nemůžeme zúčastnit bohoslužby – tak, jako je tomu i v těchto dnech.

Nicméně - účast na bohoslužbě není přikázání Boží, ale církevní. Třetí Boží přikázání zní : Pomni, abys den sváteční světil.  Církev pouze upřesňuje způsob, jakým máme neděli světit. Jestliže v době šířící se nákazy je shromažďování lidí v malém prostoru, jako je například naše modlitebna, nebezpečné, a jestliže  i  církevní představitelé navrhují jiný způsob slavení, je v zájmu  zodpovědnosti a lásky k bližním, tato shromáždění nekonat. Biblické texty dle kazatelského cyklu budou na našich stránkách zveřejňovány vždy v sobotu večer, stejně tak modlitba a kázání. 

Jistě, že je mnohem lepší, slavit eucharistii ve společenství věřících, (a všichni se budeme modlit, abychom se mohli brzy opět setkávat), ale i tato mimořádná situace možná může být v jistém smyslu užitečná.

Možná nás povede k většímu přemýšlení a uvědomíme si plněji křehkost a zranitelnost naší civilizace i naší osoby. Vyhradíme si více času na  čtení bible, na modlitbu a souznění s Bohem i s našimi blízkými.

Tato situace ohrožení je současně příležitostí k tomu, abychom si všimli, čeho všeho jsou schopni lidé dobré vůle. Zejména lékaři a ošetřovatelky, tedy ti, kteří nyní pracují až do naprostého vyčerpání. Krize v lidech  probouzí až nečekanou solidaritu a obětavost. Vzpomeňme si na velké povodně, kdy bylo nabouráno skoro všechno, a lidé to zvládli.  I  tehdy se v mnohých probudila do té doby nepoznaná dobrota, ochota a velkorysost.  

Tato pandemie nás všechny překvapila a zaskočila. A náročnost až nemožnost ochrany před ní je něčím, s čím v civilizovaných zemích jaksi nepočítáme. Informací je snad až přes míru. Mnohé z nás to velmi zneklidňuje, někteří naopak  reagují tím, že problém bagatelizují. A jiní zase hledají viníka. Jeden z nejhorších nápadů je obvinit Pána Boha. Tvrdit, že nás takto trestá za to či ono….To je samozřejmě nesmysl. Čeho by tím asi dosáhl? A hlavně jakou představu o Bohu má ten, kdo takové názory šíří?

Nicméně je třeba si uvědomit, že vzorce chování, které platily dříve, dnes neplatí. Ani my, ani naši rodiče, či prarodiče, se za svého života s něčím takovým nikdy nesetkali. Proto je nyní nutné žít a jednat  jinak, než doposud.  Ne jenom kvůli obavě o vlastní život, ale také kvůli reálnému riziku, že nakazíme seniory a oslabené jedince, pro které může být nákaza fatální. Nikdy jsme to nezažili a nikdo z nás nemá tu zkušenost. Těžko se to přijímá, ale je nutné abychom přehodnotili priority a odepřeli si mnohé  aktivity, na které jsme byli zvyklí.  Moudrostí v čase bouří je - zůstat doma.

Opravdové moudrosti se totiž člověk nenaučí ve škole, z příruček nebo instruktážních videí, ani ji nevyčte z tlustých knih.  Jak píše apoštol Pavel v 1. listu Korintským 3, 18: Ať nikdo sám sebe neklame. Domnívá-li se někdo z vás, že je v tomto světě moudrý, ať se stane bláznem, aby se stal opravdu moudrým.                                                                                                    

 

Představte si situaci  kapitána, který řídí loď naloženou zlatem. Přižene se veliká  bouře a vlny zalévají palubu, loď se zmítá ve větru.  Posádka panikaří ale kapitán zůstává klidný. Ví přece všechno o počasí a azimutech, o  plachtách, o ráhnech. Drží pevně kormidlo a míří přímo k vytčenému cíli. Věří si. Navzdory tomu po chvíli loď se všemi námořníky i zlatem mizí pod hladinou.

Ve stejnou dobu na stejném místě pluje jiná loď. I ona veze náklad zlata, ale její kapitán si uvědomuje, že tato bouře je jiná, že tentokrát nelze spoléhat na letité zkušenosti  a konvenční moudrost. Že  to, co by  jindy bylo bláznivé, dnes bláznivé není.

A tak velí vyhodit bedny se zlatem přes palubu a tím odlehčit lodi. Zlato mizí ve vlnách, ale lidé přežijí.

Ta  bouře je  teď a tady. A  každý  z nás je  takovým kapitánem,  který  si   musí  stanovit   priority.   Dnes opravdu  nejde o to, abychom  licitovali o  akcích  pro dvacet devět  účastníků, nebo abychom po Česku obcházeli nařízení, kde se dá.  

Tato strategie doposud fungovala. Dnes ale ne. Dnes jde o to, aby vážně nemocných bylo vždycky méně, než je počet lůžek v nemocnicích.


Pro zpomalení epidemie je třeba udělat opravdu všechno a způsoby myšlení a jednání, které se ve slunných časech tolikrát osvědčily, by nyní naší loď spolehlivě poslaly ke dnu.

My všichni jsme sice stvoření pokažená a hříšná, ale přesto smíme sdílet optimismus Ježíšův, který řekl: Poslyšte, dělejte dobré věci, chovejte se dobře, ať to lidi vidí, a oni pak budou chválit Boha, který je v nebesích. To je  ten základní ježíšovský je optimismus - lidé jsou schopní rozeznat, co je kvalita, co šunt, co je dobro, a co podvod... Ono jim to někdy trvá, ale nakonec se toho doberou.

A proto celou současnou situaci sledujme z úhlu křesťanské naděje, která není jen nějakým laciným přesvědčením, že všechno dopadne „dobře“, ale je jistotou, že nás nic nemůže odloučit od lásky Kristovy: ani život, ani smrt,  ani nic přítomného, ani nic budoucího… (Řím 5,5)

Naděje není naivita. Vždycky se upíná k budoucnosti a její velmi silnou složkou je ono zklidňující vědomí že „nebude pršet věčně, a že každý mrak má stříbrný okraj“. 

Než se náš život vrátí do svých kolejí, snažme se celou záležitost epidemie i s jejími důsledky využít k prohloubení naší víry a důvěry, kterou tak povzbudivě předkládá apoštol Pavel v Listě Římanům:   Co k tomu řekneme? Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? Kdo vystoupí se žalobou proti Božím vyvoleným? Bůh přece ospravedlňuje! Kdo odsoudí? Kristus Ježíš přece zemřel, ano i z mrtvých vstal,je po Boží pravici a přimlouvá se za nás!  Řím 8,31-34)  

Marie Babická

777 148 879 Marie Babická - farářka

732 818 470 Helena Babická - pastorační asistentka

  • YouTube Sociální Icon
  • Facebook Classic